Cestovatelský blog

Sumarizace

2019-04-25T14:35:34.552000Z

Abychom uzavřeli obrázek o naší cestě i číselným vyjádřením, připojujeme menší statistické výstupy:

Celkem ujeto (km na tachometru auta): 5883 km
Cesta do Norska (hranice u Narviku): 2770 km (1 den a 20 hodin = 44 hodin)
Cesta z Norska (z Bodø): 2624 km (1 den a 19 hodin = 43 hodin)
Po ostrovech najeto: 489 km
Náklady na naftu: Kč 14 000,-
Trajekty: Kč 8 730,-
Mýtné: Kč 1 310,-
Náklady na ubytování: Kč 11 200,-

Cesta i průběh cestování je znázorněno na následující mapě:

https://mapsengine.google.com/map/embed?mid=zIWJ94BIOaZ8.k8fa6XKw7tnE

Dobíjej se baterčičko

2017-02-28T21:56:02.266000Z

Jak jsme psali už v některém z prvních příspěvků, už kousek za Prahou nás začalo zlobit dobíjení baterky v autě. Alespoň to tak vypadá dle přístrojové desky, kde bliká/svítí symbol baterky. Cestou do Norska nás to trápilo několikrát, kdy kontrolka začne blikat, následuje intenzivní cvakání nějakých spínačů v přístrojové desce, přičemž ve tmě je pozorovatelné, jak ve stejném rytmu blikají budíky, a hlavně potkávací světla. Většinou se to ale po různě dlouhé době uklidnilo.

Na cestě domů to ve Švédsku upgradovalo na nový level. Symbol baterky po skončení své diskotéky už samovolně nezhasne, ale zůstává svítit. A co více - aby symbolu rozsvícené baterky nebylo na palubovce smutno, zablikají si s ním alespoň občas ještě navíc kontrolky ABS a ruční brzdy. Jediný recept, který pomáhá, je vypnout motor a znovu nastartovat. Takže cestou do Göteborgu jsme si prohlédli snad všechna odpočívadla a benzínky. Potřebu jsme tam, na rozdíl od všech ostatních, nekonali, neboť jsme měli spíše půlky v křeči ztažené. Místo toho jsme jen zastavili, chcípli motor, znovu nastartovali a odjeli. O to větší bezmoc to byla, když po kilometru, dvou se symbol baterky znovu rozsvítil a cvakající divadlo se opakovalo. Jako Pat & Mat jsme také bezmocně náhlédli pod kapotu, ale nic jiného, než potvrzení faktu, že baterka tam skutečně je, jsme konstatovat nemohli. Čtení diskusního Focus-fóra na internetu na toto téma nebyl dobrý nápad. Mít v autě na sedačkách knoflíky, po přečtení všech historek s ne/dobíjením baterky, skončí všechny do jednoho jako ve filmu Knoflíkáři. Někde před Malmö se Focusík uklidnil a baterka blikla jen asi 2x. Tak si budeme držet palce, že nás doveze až domů - máme před sebou posledních 650 km.

V Německu došlo ještě k menšímu vyladění. Přidal se další efektní kousek. Ručičky budíků do plnejch, pak šup na nulu a pak se opět jaly ukazovat správné otáčky a rychlost. Nicméně jsme bez problémů dojeli.

Kurz norštiny

2019-04-26T10:48:11.270000Z

Norština nás fakt baví. A taky jsme si říkali, jakto že Norové umí tak dobře anglicky a německy. No není divu! Norština zákeřně jen vypadá, ale zkuste si to přečíst.

Když jsme začali jazykový kurz u gastronomie, podělíme se také o zkušenost, jak vypadá guláš po norsku. Pro nás, zelenino-milce, je to hotový balzám, ale neodvažuji se ani tipovat, co by se stalo žižkovskému číšníkovi, který by štamgastovi naservíroval k pivískovi toto:

Jinak pozdrav od vodopádů Laksforsen (www.laksforsen.no).

Norský houbolov

2017-05-31T22:11:24.493000Z

Náš výlet vede kolem jezer. Jsou čtyři za sebou (na mapě), jinak je každé za odměnu několika desítek výškových metrů. První má okolo sebe dokonce osvětlenou běžkařskou dráhu, kde bych teda některé úseky do kopce jet na lyžích vůbec nechtěl. Cestu k dalšímu jezeru tak nějak hledáme podle vyšlapaných cestiček. Členové KNT (Klubu norských turistů) jsou nesmírně líní, a není tady vůbec žádné turistické značení. No - nejen tady, ale ani v pevninském Norsku. Cestou nacházíme keříčky obalené borůvkami a brusinkami. Alespoň to tvrdí Sylvie. Vráťovi se ty keříčky moc nezdají, takže nesměle koštuje jenom pár borůvek. Ve většině pěšinek si udělaly svoji cestu potůčky, které odvádějí vodu po celodenním dešti. Jak pravil majitel ubytování, tak prší poprvé po 3 měsících, což naši radost z deště ještě umocnilo.

Přicházíme k prvnímu jezeru, do kterého padají po hladkých skalách vodopády různé mocnosti, vytvořené dešťovou vodou. V tomto místě už potřetí oblékáme růžové pláštěnky, fičí tu div že nás to neodfoukne! Po chvíli zase přestává, a my pokračujeme dál. Když už doslova zakopáváme o mohutné kozáky rostoucí přímo na cestě, nedá nám to, a pěkné kousky začínáme sbírat do provizorního pytlíku z nákrčníku. Teda Vráťa není moc přesvědčen o tom, jestli ty houby jsou v Norsku stejné (=stejně jedlé) jako u nás. Pro jistotu si v iPhone vyhledává druhou frázi v norštině - za "Vypadalo to jako naše borůvky", přidává "Tyto houby jsou u nás ale jedlé"!

Je neskutečné, jaké mega kousky tu rostou jeden vedle druhého. Hnijou tu ve stoje houby s 15 cm vysokou nohou a klobouky jak snídaňové talířky. Hrozný pocit, že člověk nemůže posbírat všechny, dokonce ani všechny ty, které rostou přímo na cestě. Pokud bychom posbírali vše, dvě nůše by nám nestačily. Jsou to hlavně kozáci.

Další jezero míjíme skoro bez povšimnutí, a Sylvie (tentokrát mimo cestu) vidí 3 výstavní mega kousky. Vráťa je sleze utrhnout, provizorní pytlík je plný až po kraj. Už ani houbu! Ne, ani tu; ani tyhle dvě nádherné; ani tu, která se nám s celou svoji klapzubovou rodinkou, výsmívá na tamtom kopečku - tu tady taky necháme. Skoro na zavázání očí, protože houbový radar se jen těžko vypíná na povel. Oči ale zavřít nejde, protože od třetího jezera se kvůli času (a chuti na smaženici) začínáme vracet zpět, a protože kameny jsou od deště kluzké a místy dost strmé, musíme koukat pořádně na cestu.

Dle článku v Koktejlu měli vždy Norové k houbám rezervovaný vztah. Po havárii v Černobylu, kdy radioaktivní mrak zavítal i nad jejich území, by už Nor nesebral v lese houbu ani s dozimetrem. Tak možná budeme trochu svítit, no :-)

Sestoupili jsme až na poslední úsek, kde se na skále nad Sørvågen tyčí židovská hvězda. Vyrobená z armaturových drátů, na kterých jsou nataženy osvětlovací hadičky, svedené amatérsky do hromadné elektrické rozvodky, odkud vede kabel dolů do údolí. Fotíme si to z různých úhlů a přemýšlíme o nějaké souvislosti Židů s těmito ostrovy, nebo městem.

Po chvíli uvidíme opodál chlápka v outdoorovém oblečení ... "To, to je ten úchyl, co byl u nás v chatce!", vyhrkne Sylvie. Vypadá trochu jako blázen a když nás uvidí, začne se podivně usmívat. Pokračuje dál v jeho cestě, když najednou "a míří si to k nám", povídá Vráťa. Chceme projít okolo něj, a ani si ho nevšímat. Blížíme se nevyhnutelnému střetu. V posledním metru v něm ale poznáváme majitele našeho ubytování, který jen změnil outfit. Záhada opět vyřešena. Na to, že se skoro nedíváme na televizi, máme hodně bujnou fantazii.

Dává se s námi do řeči a připojuje se k nám na cestě dolů. Dozvídáme se, že hvězda na kopci není židovská, ale že je to součást vánoční výzdoby města. Dále také, že švédština je dost podobná norštině, vzájemně si rozumí a že Finové jsou divný, a proto že nejsou Skandinávci. Že v zimě je tu tak max do -3 °C. Pobřeží Lofot je totiž omýváno teplým Golfským proudem. Proto mohou i v zimě lovit tresky a všude je tu sušit. Sušené ryby a místní rybí vydatnost jsou a v historii byly výrazným zdrojem příjmů. Města jako Bergen, nebo Trondheim by bez příjmů z lofotských ryb nikdy nevznikla. Typický rybí smrádek na ostrově je tak označován "vůní" peněz. Zkoušeli jsme to, a i české peníze, asi na jejich počest, smrdí rybinou. Bychom teda měli dostat aspoň nějakou tu tresku zdarma.

Večer si místo tresky děláme smaženici z hub a ještě jich asi polovinu vyhazujeme, protože bychom to nesnědli.